Fejetony

Vychutnejte si klasické fejetony z pera mistra a zakladatele českého fejetonu Jana Nerudy.

úryvek:

Klobouk dolů! Mluvím o největším pánu v žurnalistice, o je­diném žurnalistovi, který hrdě odhodí všechno „my“, když mluví, a přímo řekne „já“.

Je­li časopis švarným junákem, je fejeton kytkou na jeho klo­bouku – kytka po kytce vadne, junák zůstává junákem a denně nastrčí si kytku novou. Již z toho je vidno, jak „květnatý“ musí být ten, který kytky ty všechny dodává: květnatější než celá luči­na, a někdy nestačí ani ta a fejetonista musí užít pařišť, skleníků, nebo se i – vypůjčit něco od souseda.

Ale těžké postavení má pan fejetonista, to mu musím sám do­svědčit! Měl­li bůh Janus dva obličeje pro celý „věčný“ život svůj, musí jich mít fejetonista do jediného roku alespoň sto, a každý jiný. Jednou nadšený, podruhé uslzený, potřetí dětinský, počtvrté mudrcký, popáté skotačivý atd. On musí bavit, ať již baví prav­dou, nebo žertem. Ale je­li opravdový, řeknou mu, že nemá vti­pu, je­li žertovný, řeknou, že ze všeho jen si ztropí smích, – všem nevyhoví nikdy. A to je to nejhezčí u něho, že si z toho nic nedělá.

On musí být básníkem, filozofem, učencem, humoristou, kriti­kem, mužem plným citu, mužem skalného srdce, ale ze všeho to­ho smí mít zas jen tak ždibek, aby nenudil, aby nebyl jednotvárný a co jiného mu často ještě vytýkají. Fejetonista musí být sám mozaikou jako jeho fejeton.

Především musí mít nesmírný pojem o vlastní hodnotě, řek­něm hned o vlastní své vznešenosti. Pak má ihned omluvu, když se všemu směje, – proč je všechno na světě tak malé vedle něho! On může sice někdy, ze zvláštní milosti, uznat i náhledy jiných lidí, ale nesmírně by si ublížil, kdyby pak nepřidal ihned slůvko „ale“. Vždyť je názor jeho světový, obrovský, – smrtelník obyčejný není snad ani s to vyhovět požadavkům toho jeho názoru! Náhled, že on, fejetonista, je mužem rozhodně velkým, musí také čtoucímu lidstvu vtloukat ve dne v noci, sic mu to namouvěru nikdo neuvěří. Kdykoli řádku napíše, musí nějak obratně nevědomému čtenáři vždy dát na srozuměnou, že ta řádka je vskutku výborná. A řekne­li někdo, že to neskromnost, musí být fejetonista nesmírně udiven a odmrštit drzého mluvku skromným po­ukázáním k tomu, že je vůbec nanejvýš spravedliv, najde­li někdo něco výborného, že to vždycky upřímně uzná, a dělá­li sám pánbůh sobě reklamu na každé stránce bible, proč by on sobě neřekl na každé řádce svého fejetonu: „Vidím, že je to dobré!“ A dodat pak musí: „Vždyť je fejeton přec také alespoň tolik jako bible – či ne?“ A řekne­li onen mluvka „ne!“, ať s ním dále ani nemluví!

Ale příliš moudrým také zas fejetonista nesmí být.

Mäßig weise muß der Mann sein,
aber nicht allzuweise;
des Weisen Herz erheitert sich selten –