Přednáška: arteterapie

Něco málo o arteterapii, sepsala Emile Rudolfová

Ateliér arteterapie Psychiatrické nemocnici v Kroměříži.

Projektivní arteterapie ve skupině je jedenkrát v týdnu odpoledne. Výběr do skupiny určuje psychiatr. Klienti jsou z jednoho oddělení, vzájemné se znají a jsou na sebe zvyklí. Při léčebném programu sedíme nebo ležíme na zemi v kruhu. Nabízím téma a k němu se snažíme vytvořit ilustraci. Asi za 20 minut výtvarnou práci ukončíme a povídáme si o tom. Jak jsme zadání porozuměli, jak se nám podařilo nakreslit či namalovat, co jsme chtěli. Nedá se předpokládat, v jaké náladě se budeme rozcházet. Někdy i zdánlivě lehoučké téma v nás může vyvolat prožitek smutku nebo hlubokého zamyšlení. Například téma „Můj příjemný zážitek v léčebně“ navozuje dojem něčeho pozitivního. Na základě pocitu důvěry vůči jiným ve skupině, je klient ochotný mluvit o tom, co se stalo před tím, než si zažil příjemný pocit v léčebně. Ostatní to natolik ovlivní, že se rozpovídají, také sdělují své prožitky a vytvářejí tak dobře pracující skupinu. Pokud je to vhodné nabízím témata, které jsou těžší jak pro zpracování jak v osobnosti každého, tak ve výtvarném projevu.

Činnostní arteterapie je v dopoledních hodinách. Klienti docházejí do ateliéru z různých oddělení nemocnice a také s různými potížemi a problematikou. Často se stává, že první týdny jsou pro klienta nepříjemné, a to i pro školeného výtvarníka. Klienti nejsou omezováni tématy, výtvarnou technikou, formátem ani intenzitou práce a každý tvoří podle svých schopností. Základem jejich arteterapeautické práce je jejich svobodná vůle. Pokud se klient na mne obrací a chce se mnou mluvit o svých problémech s výtvarným vyjádřením prožitku, je to okamžik, kdy se společně snažíme najít výtvarné prostředky, které mu budou nejlépe vyhovovat. Snažím se, aby mé působení na osobnost klienta nebylo větší, než je terapeuticky vhodné. Pokud mě už dál nepotřebuje, tvoří samostatně, a to je v pořádku. Když v ateliéru vládne atmosféra tvořivosti a spolupráce, máme se terapeuticky všichni dobře. Dochází tak k pocitu bezpečí a emočnímu uvolnění, a to je dobrý základ pro terapeutickou práci. Když k tomu dojde, klient tuto atmosféru může využít jako příležitost k vyjádření toho, co chce. Jednou drobná, mladá klientka stojí u sochařského stojanu a speciálním předmětem buší do velkého kusu hlíny a křičí: „Já tě zabiju, já tě zabiju…" Až první emocionální náboj opadne, ztiší se, prohlíží si, co vytvořila a mlčí… Na druhý den prohlíží své dílo, jako by se divila sama sobě, co vlastně udělala. Zjednodušeně řečeno, až se dostatečně zbaví zlého, špatného v sobě, dochází k úlevě, může se věnovat lehčím tématům a má tak možnost přiblížit se ke kráse. Jindy tiše, s nejhlubším obdivem a úctou, přihlížím odvaze ženy, která se přestane ohlížet na mužskou společnost a maluje zážitky ze sexuálního zneužívání, znásilnění nebo má jiné zkušenosti násilí, které natolik dozrály, že už dál není ochotna toto zlé tajemství v sobě nosit. Už ani nechce. Když je to vhodné, nemluvím na klientku a obejmu ji. Vychutnáváme si uzavřenou společnost a každý ví, že když klient nechce naši vzájemnost, tak si může lehnout do kouta, kde je pelíšek s dekou, může zavřít oči a ztratit se v sobě, nebo si poplakat, aby to ostatní neviděli. Až se poležení nasytí, pochvaluje si, jak mu to udělalo dobře.

Dalším poznáním je, že sami pacienti mě upozorňují na to, že je vedu k sebepoznání, ale oni do zkoumání přiberou i rodiče. Takto zjistili, že především rodiče, nebo jeden z nich je citově nezralá osobnost. Také rodiče závislí nejsou schopni vytvořit pro dítě pocit bezpečí.

Pokud dítě neprožívá pocit bezpečí, celkově znejistí a necítí se dobře doma, ve škole ani jinde ve světě. Často mají tyto děti roli tzv. hodného dítěte, protože ony vědí, že nikam jinam nemohou, než zůstat s válcujícím rodičem.

Nemluví, trpě přijímají atmosféru, kterou vytváří dospělí v rodině. Mladí lidé tady nezřídka kreslí nebo malují autoportrét, kdy mají zašité ústa.

Individuální a činnostní arteterapie je nejintenzivnější terapie je kombinací. Individuální arteterapie probíhá 1-2x v týdnu odpoledne. Klient dostává arteterapeutické úkoly, které jdou „pod kůži“ a jsou zaměřeny na konkrétní cíle. Nad zpracovanými úkoly si povídáme, snažíme se jim porozumět, ale někdy jsme nešťastní, protože problematika je ještě vážnější, než jsme se domnívali. Klient dostává hodně prostoru k tomu, aby sám a dříve než já, pojmenoval, co je v tuto chvíli významné, má příležitost se vypovídat ba vyžalovat jiným způsobem než slovy. Též má příležitost se podívat na své trápení jinak než před nástupem do naší léčebny. Klienti mají zkušenost, že mnohokrát chtěli své nářky někomu sdělit, ale nějak to nešlo, zatímco kresba, malba, papír, hlína to unesly a trápení bylo venku. Nejednou mi klient sdělil: „To jsem neřekl ani panu farářovi“. Arteterapeutická výpověď je niternější než rozhovor. Při rozhovoru se na slova „naroubuje“ rozum a kontrola, ale prožitek se schová a není tak ryzí jako výtvarná práce. Výtvarné zpracování má někdy tak silnou vypovídající hodnotu, že nemluvíme, jen všechno necháváme tiše na sebe působit. Též cítíme, že se náš terapeutický vztah prohloubil a vzájemná otevřenost je natolik dobrá, že nemá téměř hranice a to je ideální terapeutický stav.

Za nějaký čas cítí klient fyzickou úlevu, ale také pocit vnitřní přeměny, která má velký, ba zásadní vliv na celkovou tvorbu v činnostní arteterapii, kterou vidíte na výstavě i v katalogu.