Dějiny hasičstva

• Marek Přecechtěl
• 29. února 2020
• různé

Hasičstvo je tak staré, jako lidstvo samo. Jakmile poznal člověk oheň, naučil se jej také hasit. V nejstarší době záleželo hašení v bourání sousedních objektů vedle hořícího, protože žádných účinnějších prostředků a nářadí hasebního nebylo. Také stavby tehdejší byly velice příznivé požáru a nebylo by je možno hasiti i dokonalejšími prostředky hasičskými.
U vzdělaných národu starověku nalezneme první počátky jakési organisované domoochrany.

Nejstarší zpráva o jakési řízené službě hasičské sahá do druhého tisíciletí před Kristem. Zmínku o ní nalezneme na jednom z egyptských papyrosů, objevených Ebersem.

Nejstarší obrázek o zařízeni hasičském pochází z babylonského města Ninive. Na jednom reliéfu, pocházejícím asi z roku 800 př. Kr., vidíme zobrazeno hašení ohně primitivním nářadím hasebním.

Nejpokročilejší zařízení hasičské bylo ve starém Egyptě ve třetím století před Kr. Tehdy tam žil učený muž jménem Ktesibius, který sestavil kolem roku 250 př. Kr. jakýsi stroj, kterým se dalo lépe hasiti nežli nádobou na vodu. Byla to jakási pumpa podobná dnešní stříkačce ruční. Tuto zdokonalil jeho žák Heron roku 200 př. Kr., učiniv z pumpy na zdviž nástroj podobný dnešním stříkačkám. Vynalezení tohoto stroje bylo slaveno tenkráte jako světová událost.

Tohoto Heronova stroje užívalo se v Egyptě až do novověku, do vynalezeni nynějších hasičských stříkaček. Když roku 1798 Napoleon dobyl Alexandrie, nalezl tam jakýsi hasičský sbor se stříkačkami, žebři, háky atd., který prý tam byl od roku 1500. Ze spisů z té doby se dočítáme, že dělovými střelami Francouzů vzplanuvší domy alexandrijské byly těmito hasiči s neuvěřitelnou dovedností hájeny. Byly prý to stříkačky Heronovy opatřené točivou krátkou žárnicí.

V Turecku byla ve starověku a středověku jakási tlupa sebránky zvaná Tulumbadži, která obstarávala hašení. Byla ozbrojena ručními stříkačkami, pikami a sekyrami. Postižený musel jim za ochranu svého majetku zaplatiti.

Ve staré římské říši řádily četné velké požáry, hlavně divadel. Proto bylo za císaře Augusta (nar. 63 př. Kr., zemřel 14 po Kr.) vedle privátních hasičů zřízeno jakési organisované těleso protipožární. Tento protipožární sbor měl 7000 mužů (cohortes vigilum), kterým vládl prefektus, vigilum. Byli vyzbrojeni vlastními hasičskými prostředky. Stavěli hasičské stráže. Dělili se na 7 praporů po 1000 mužích. Každý prapor měl svého Syphonaria, o kterém bohužel nevíme nic bližšího, ale můžeme skoro s jistotou tvrdit, že to byl pozdější zbrojíř, který rozuměl obsluze stroje stříkacího.

Ve starém Řecku zařízení hasičského asi nebylo. Souviselo to s kamennou stavbou domů. Nutno se však zmínit, že to byly voje Alexandra Velikého makedonského, které první užívaly kovových přilbic, jež převzalo později na ochranu hlavy i hasičstvo.

Ve staré Číně užíváno přenosných stříkaček, do nichž se nalévala voda. Teprve v době přítomné byl zrušen v Číně zákon, že oddělení policie, v jejímž obvodě vznikl požár, dostalo na náměstí notný výprask, že se nepostaralo, aby požár nevznikl. Postižení policisté mohli se nechat při výprasku zastoupit. Náhrada činila asi jednoměsíční služné.

V Japonsku, v němž jsou stavby většinou ze dřeva jako v Číně, platil do roku 1873 zákon, že z domu toho, v němž vypukl požár, byli všichni dospělí obyvatelé sťati.

Zánik říše římské a stěhování národů tuto kulturní větev lidské vzdělanosti úplné zničilo. Teprve od 13. století nalézáme jednotlivé zmínky o jakýchsi požárních řádech. Byli to páni, kteří vydávali požární řády podřízeným městům. U nás z prvních takových řádů je Požární řád Berky z Dubé. Podle tohoto rádu vznikaly i řády šlechticů jiných a v 15. století je nalézáme skoro ve všech městech.

Od této doby možno dějiny hasičstva rozdělit na 4 údobí.

První sahá do vynalezeni stříkačky — počátku 16. století. Druhé sahá do doby tří vynálezů van der Heyda (1655) v Amsterodamé: hadic, savic a větrníku, třetí končí založením prvního hasičského sboru r. 1841 v Meissen. Čtvrtá doba sahá od vzniku dobrovolných hasičských sborů po dobu přítomnou.

Roku 1518 byla vynalezena Ant. Platnerem v Augšpurku vozová stříkačka a tím počíná nová perioda hašení. Tato byla ponenáhlu v ústrojí i částech svých zdokonalována. Vedle stříkaček ručních hotoveny i větší, putnové a džberové.

U nás a snad v celé západní Evropě byly práce hašební svěřeny cechům. Tyto mívaly vlastní hasicí nářadí. K tomuto cíli byly v každém městě vypracovány zvláštní řády, jak k ohni nastupovat, kde se hlásit, které nářadí s sebou přinést a jak si počínat. Města byla rozdělena na čtvrti, v nich domoochranu obstarávali „čtvrtní“ hejtmané, kteří také veleli při ohni. Kdo se k ohni nedostavil, byl pokutován. Vůdčí úlohu při požáru míval kominík nebo kovář, jim k ruce přiděleni tesaři, zedníci a obecní zřízenci.

R. 1761 vynalezl kolář Birner z Mnichova žebř posunovací, k nimž později byly přidány vzpěry. Z těchto žebřů se vyvinul žebř mechanický, který byl zdokonalen r. 1878 Weinhartem z Mnichova. Pneumatický (stlačeným vzduchem vysouvací) žebř byl vynalezen Polster-Schaplerem. Odtud byl jen krůček k žebřům nynějším — mechanickým.

Zřizováním placených hasičských sborů učiněn v domoochraně značný krok kupředu. První placený hasičský sbor byl zřízen počátkem 18. století v Paříži. Některá velká města následovala brzy tohoto příkladu. Se sbory placenými zaváděno nové a zdokonalováno staré nářadí požární i ochranní. Byl sestrojen posunovací žebřík a okapový můstek, vynalezeny konopní hadice — dříve bylo užíváno hadic kožených, zřizovány hydranty, vynalezena ohebná savice a i parní stříkačka. Ojediněle zakládány v prví polovici 19. století i dobro¬volné sbory hasičské. Tak v Mišni roku 1841, Karlsruhe 1847, ano, již prý roku 1745 v Barmech.

Ale utěšený rozvoj myšlenky hasičské lze pozorovat teprve po letech 50 - tých 19. století, kdy četněji počaly se zřizovati dobrovolní sbory hasičské v sousedním Německu a kdy podobně bylo i u nás. Někteří z vynálezů pře¬dešlí doby (parní stříkačka) došly teprve nyní žádoucího upotřebení. Vynalezen střešní žebřík, savice pryžové, plechoví pochodně, extincteur apod. Ústrojí stříkaček doplněno větrníkem a výroba jejich prováděna tak, aby byly lehké, trvanlivé, k práci způsobilé a čištění přístupné.

Na místo ručních stříkaček zaváděny berlovky, k parním přibyly stříkačky elektrické a motorové.

Na místě sroubení zaváděny spojky. Současně s nářadím zdokonalována i hasičská taktika a strategie; upuštěno od starého rozdělení sboru na střikač- níky, lezce, ochránce a vodaře, zavedeny hasičské devítky. Aby se ušetřilo hadic a zmírnilo v nich tření, zaváděny od stroje široké B hadice a teprve na ně od rozdělovače připojují se C hadice.

První placený sbor v Čechách mělo město Praha roku 1853, první to vůbec hasičský sbor u nás. První sbor dobrovolných hasičů zařízen rytmistrem na odpočinku Ferd. Leitenbergrem roku 1854 v Zákupech, druhý roku 1861 v Liberci. Oba tyto sbory byly německé.

První pokusy zříditi české dobrovolné hasičské sbory spadají do let šedesátých minulého století, byla to Chrudim a Slaný, ale bez úspěchu. Teprve roku 1864 vznikl přičiněním Karla Krohna první český sbor ve Vel varech, potom následovaly 1865 Roudnice, 1867 Nepomuk a Kolín, 1868 Kutná Hora, Pláňany a Tábor. Roku 1870 bylo v Čechách již 16 dobrovolných hasičských sborů, 1874 již 107, 1877 již 152 se 7793 činnými členy.

Na Moravě založen první sbor roku 1861 ve Fulneku, první český sbor roku 1868 v Třebíči, druhý 1871 ve Velkém Meziříčí. Ve Slezsku zřízen prvý český sbor roku 1879 v Mikolajicích u Opavy, který měl však v prvých svých třech letech velení německé. Druhý český sbor zřízen roku 1883 v Kylešovicích.

citace: kniha - Památník okresní hasičské jednoty Kroměříž, 1948
sestavil, autor: Josef Fuks

• b
• a
• c
• d