SDH Bělov

Hasičstvo je tak staré, jak lidstvo samo. Jakmile člověk poznal oheň, naučil se jej také hasit.

V nejstarší době spočívalo hašení v bourání sousedních objektů vedle hořícího, protože žádný účinějších prostředků a nářadí na hašení nebylo.

Dřívější stavby byly velice náchylné požáru a nebylo je tedy ani možno hasit dokonalejšími prostředky.

U vzdělanější národů starověku nalezneme první počátky organizované domobrany.

Nejstarší zprávy o řízené službě hasičského sboru sahá do druhého tisíciletí před Kristem. První dochované grafické znázornění hasičského snažení s primitivními prostředky své doby, pochází z babylonského města Ninive (cca 800 let před Kristem).

Nejpokročilejší zařízení bylo ve starém Egyptě ve třetím století před Krystem. Tehdy tam žil učenec, matematik Ktesibios (285 př. n. l. – 222 př. n. l.). Žádné písemné dílo se nedochovalo, máme však o něm zprávy v díle Marca Vitruvia Pollia, Athénaia, Prokla či Heróna Alexandrijského. Díky nim víme, že Ktesibios vynalezl tlakovou pumpu, vývěvu, dvojčinnou hasičskou stříkačku, zápachovou uzávěrku, vodní hodiny a vodní varhany.

Ve staré římské říši řádily četné požáry, hlavně divadel a dalších velkých staveb. Proto bylo za císaře Augusta zřízeno organizované hasičstvo. Tento první "požární sbor" měl 7.000 mužů, dělil se na 7 praporů po 1.000. Během času byly primitivní stavby nahrazeny kamennými, které nebylo třeba hasit.

V Japonsku, podobně jako v Číně, byla většina staveb ze dřeva. S ohledem na tradice se ani není moc co divit, že do roku platil 1873 zákon, že z domu toho, ve kterém vznikl požár, byli všichni dospělí obyvatelé popraveni.

Web: SDH Bělov