O obci

Základní údaje o obci

Vesnice Bělov je samostatná katastrální apolitická obec na bývalém panství kvasickém s farností do Kvasic. Leží na pravém břehu řeky Moravy. Rozloha obce je 3 ha 12 arů a 16 m² pozemků, 3 ha 81 arů a 33m² pastvin. Celý katastr se rozkládá na rozloze 343 ha z toho je 90ha lesa Hučaje.
  • Počet obyvatel: 325 (1. 1. 2016)
  • Katastrální výměra: 343 ha
  • Nadmořská výška (obecní úřad): 216 m. n. m.
  • PSČ (pošta Kvasice): 768 21
  • Číslo účtu: 11128691/0100
  • ID datové schránky: 5jqasq3
  • IČO: 00287032
  • Silniční spojení: silnice III. třídy 36745, silnice III. třídy 36740
  • Autobusové spojení: směr Kvasice, Otrokovice, Zlín, Žlutava
  • Vodovod: ano
  • Plynofikace: ano (2011)
  • Sběrný dvůr: ne
  • Svoz popelových nádob: volitelně 14 nebo 28 dní
  • Spolky: Dobrovolní hasiči Bělov, Český svaz žen, Sbor pro občanské záležitosti Bělov
  • Knihovna: ano
  • Škola: ne
  • Školka: ne

Bělov


Obec je vroubena lesy. Na jižní, západní a severní straně je pohoří Chřiby dělené na tři části. Pro obec jsou důležitější hory střílecké, které jsou rozděleny do tří částí z nichž větev žlutavská a novodědinská zasahují do katastru obce.

Vesnice sama je rozložena na kopci a vypadá jakoby ji někdo rozházel po stráních.

Jedině na návsi jsou domy uspořádány po obou stranách komunikace.

Nejníže jsou položeny domky na dolním konci a nejvýše v Rožku.

Místní názvy obce: Gojšena, Krajina, Dolní konec, Dědina, Včelínek, Podbělůvka, Záhumenní, Pastýrně, Jordán, Vývozek, Kukla, Holajka, Chrástka, Padělek, Kopánky, Žleb, Kobylisko, Rožek.

Místních názvů bylo kolem padesáti.

Z důvodu rychlé orientace si hlavně políčka pojmenovávali vlastníci sami, ale po sloučení polí do větších celků názvy zanikly a zachovaly se pouze názvy větších polí Podluží, Louky, Pastvisko, Horní a dolní Kamenec, Kůtek, Potočina, Sůhrady, Kopce, Melavy, Kukla, Rožky, Nivky, Stráně, Kobylisko.

Hlavní silnice vede do obce z Kvasic vybudovaná v letech 1883-86. Vede dolním koncem a u bývalé školy odbočuje ke Žlutavě.

Odbočka byla vybudována v roce 1914 a měla velkou důležitost – spojovala okres kroměřížský s okresem hradišťským. Největší zásluhu o tuto stavbu má tehdejší starosta obce Jan Daněk č.p.14. Dle rozpočtu připadlo na stavbu 13.807 zlatých.

Stavbou jezu na řece Moravě v letech 1960-1966 byl zregulován samotný tok a obec získala spojení se sousedními Otrokovicemi vybudováním i nové komunikace. Do té doby k přechodu na levý břeh řeky sloužil pouze soukromý dřevěný most. Před rokem 1929 byl v provozu pouze převoz přes řeku, poslední převozník pan František Bartoník. Vybudováním mostu byla obec spojena s okresem zlínským.

Bělov, zvonice


Vznik osady

Nejstarší dějiny naší vlasti jsou pohrouženy v tajemné šero a nebýt pravěkých vykopávek, nevěděli bychom ani, že u nás se už dávno před tisíci lety proháněli lidé, nevěděli, že již tehdy se vedl krutý boj o život.

Pravěké dějiny Bělova nemůžeme hodnotit pohledem omezeným na samotný katastr obce, ale v mnohém je nutno je chápat v širších souvislostech, přinejmenším v rámci jeho nejbližšího okolí. Osídlení našeho kraje můžeme klást do 8.století před naším letopočtem. Z těch dob jsou známa tři sídliště z nichž sídliště galsko-římské se zbytky kultury lužické se nacházelo na Milockých mezi Bělovem a Kvasicemi. Můžeme z určitostí soudit, že tam někde sídlili praobyvatelé Kvasic nebo Bělova. První stopy lidského osídlení katastru obce pocházejí ze starší doby kamenné, z doby posledního zalednění. V této době bylo v oblasti Napajedelské brány na severovýchodních výběžcích Chřibů situováno několik osad lovců mamutů. Nálezy početných kamenných nástrojů, polotovarů a odštěpků vyráběných ze severských pazourků ale i z dostupných místních surovin jsou přímým dokladem existence těchto tábořišť. Přímo v katastru obce známe dvě místa s doloženým výskytem nástrojů, jsou to polohy za Humny a pod kótou 297.

Přibližně před 5000 lety pronikali na naše území první zemědělské civilizace. První zemědělci začali vyhledávat úrodné půdy, proto v našem katastru z toho období je málo nálezů.

Doba bronzová zanechala v katastru obce stopy v podobě osady a pohřebiště v místě zvaném Pod Bělovem a také Milocké. Větší část tohoto sídliště byla zničena při regulaci řeky Moravy před I.světovou válkou. Alespoň některé předměty z vykopávek zachránil a získal ing.Čermák z Brna. Jsou to převážně zlomky z hliněných nádob a bronzové kopí s tulejkou.

V druhém století před naším letopočtem zde založily osadu Keltové. Pozůstatky této osady byly náhodně objeveny opět při regulaci řeky Moravy. Většina nálezů vzala za své, zachovaly se pouze zlomky nádob vyráběných již hrnčířským kruhem.

Po uplynutí několika staletí ožilo místo dnešních polí moravskými Slovany, kteří zde v 9. - 10. století založili osadu. Jejich přítomnost je doložena nálezy zlomků slovanské keramiky kruhových tvarů. V poměrně intenzivním osídlení okolí Bělova velkomoravskými slovany svědčí nálezy hrobů překrytých výsypky – mohylami, které známe z nedalekých Žlutav, Nové Dědiny a Vrbky. Zbytků úlomků různých nádob, zbraní z pazourku nacházeli naši občané při práci na obecních kopcích a na Kiliance. Těmito posledními památkami po předcích se však dostáváme již k prahu historického období, v němž mnohé nám objasní prameny písemné.

Sídliště pod Bělovem trvá až do 5.století, pak zaniklo. Příčinou mohla být živelná pohroma nebo byli vypuzeni jinými proudy.

O založení Bělova je mezi lidmi rozšířena pověst, že první osada byla u řeky. Když byli často ohrožováni vodou, odešli na kopec trestný, kde je voda neohrožovala. Tam žila vesnice v klidu až po létech zaslechli nepřátelé kohouta a vtrhli do vsi. Obyvatelé se rozutekli a později založili osadu v nynějších místech.


Nejstarší písemná zpráva

První známá písemná zpráva o Bělově je v záznamu soupisu majetku patřícího ke kostelu ve Spytihněvi, kde je uváděno jedno pusté podluží „I careus cultore Nobeloue“. Tuto písemnou informaci našel učitel Chrastina v knize „Paměti Napajedel“ od Vincence Proska.

V listině soupisu majetku olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (1083–1150), je první doložená písemná zmínka, která však není datovaná. Tehdy naše obec patřila pod panství Napajedelské. Listina uvádějící majetky olomouckého biskupství vzniká u příležitosti přenesení biskupského sídla na území Olomouce od kostela sv. Petra k dnešní katedrále sv. Václava. Listina je publikována v CDB I, č. 115, s. 116 - 123 jako listina vydaná v roce 1131. Nejnověji V. Bistřický především v článku Datování Zdíkovy listiny. In: Mikulovská sympozia 78, Praha 1979, s. 33- 35 a ve studii Písemnosti olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, SAP 33, 1983, s. 32 - 74 datoval listinu až do roku 1141. Tato datace byla přijata mnoha badateli, ale má i své odpůrce. Nové datum zpochybňuje např. J. Žemlička, Čechy v době knížecí, Praha 1997, s. 246 - 247. Přijímáme datum V. Bistřického.

Tato památná listina je uložena v Olomouci a je jediná z té doby, která se zachovala v originále.

listina

Jindřich Zdík

Jindřich Zdík

Olomoucký biskup Jindřich Zdík (1083 (neví se přesně) – 1150) byl první výraznou osobností, zastávající olomoucký biskupský úřad. Projevil se jako schopný duchovní pastýř i politik v neklidných dobách, kdy se církev na Moravě potýkala s řadou problémů. Jako obratný diplomat ve službách panovníků i papežů a muž plně oddaný církvi se těšil úctě svých současníků a přátelil se s mnoha významnými osobnostmi své doby, jako byli například papežové Lucius II. a Eugen III. nebo věhlasný cisterciácký teolog Bernard z Clairvaux.

Vzdělaný a hluboce duchovně založený Zdík se stal olomouckým biskupem 22. března 1126 a již od počátku svého episkopátu usiloval o uskutečnění církevní reformy a povznesení duchovního života diecéze v duchu clunyjské a gregoriánské reformy. Díky svému rozhledu a politické obratnosti dosáhl osamostatnění moravské církve, která tak přestala podléhat moci olomouckých údělných knížat, a biskupské statky získaly vlastní jurisdikci. Po dlouhotrvajícím úsilí se mu také podařilo přimět císaře Konráda III. k udělení mincovního práva, které od té doby umožňovalo olomouckým biskupům razit vlastní mince na hradě Podivíně.

Příznivou situaci využil Zdík k budování nových kostelů, jeho největŠím počinem vsak v tomto ohledu byla dostavba baziliky sv. Václava v Olomouci, kterou v areálu knížecího hradu založil na začátku 12. století olomoucký kníže Svatopluk a již Zdík vysvětil 30. června 1131. Vzhledem k tomu, že dosavadní biskupský kostel sv. Petra na Předhradí svou kapacitou přestával vyhovovat potřebám rozrůstající se diecéze, rozhodl se Zdík v roce 1141 přenést sídlo olomouckého biskupství ke katedrále sv. Václava a rozšířit dosavadní počet členů kapituly na dvanáct kanovníků, jejichž úkolem bylo pomáhat biskupovi se správou diecéze.

Olomoucký biskup Jindřich Zdík byl jedním z prvních Cechů, kteří se v roce 1123 vypravili na pouť do Jeruzaléma, jenž byl teprve několik desetiletí v křesťanských rukou. Když se mu později v roce 1144 podařilo dosáhnout uvedení premonstrátského řádu do českých zemí, byl patrné díky jeho vzpomínkám na pobyt ve Svaté zemi první premonstrátský klášter na Strahově nazván Mons Sion (Hora Sión).

Životním zlomem byla pro Jindřicha Zdíka druhá návštěva Jeruzaléma mezi lety 1137-1138, při níž strávil ve Svatém městě celý rok. Stal se členem řádu kanovníků Božího hrobu a bydlel přímo v areálu tohoto chrámu, který právě procházel rozsáhlou přestavbou, dokončenou v roce 1149 na oslavu padesátého výročí od dobytí Jeruzaléma křižáckým vojskem. Patrně v té době Zdík připadl na myšlenku vybudovat v sousedství olomoucké katedrály obytný komplex, v němž by mohl žít společně s kanovníky tak, jak bylo zvykem u chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě.


Řeholní způsob života podle regule sv. Augustina totiž Zdíkovi vyhovoval natolik, že se jej po svém návratu do Olomouce rozhodl zavést u celé kapituly spolu s jeruzalémským řádem svěcení kněží, jehož opis si ze Svaté země přivezl. Při cestě z Jeruzaléma Zdíka doprovázely i další památky, svědčící o úctě, jíž se těšil u tamního duchovenstva. Byla to zejména relikvie sv. Kříže, vzácný dar jeruzalémského patriarchy, a kniha nazaretského arcijáhna Fretella Descriptio de locis sanctis s předmluvou, věnující tento spis Zdíkovi.

Vzápětí po biskupově návratu do Olomouce vznikl v sousedství katedrály komplex obytných budov s ambitem pro kontemplaci, který měl uvést v život Zdíkovu představu o společném životě kapituly.

Pozůstatky Zdíkova paláce a kapitulního domu, objevené v roce 1867, patří k nejkvalitnějším příkladům vrcholně románské obytné architektury ve střední Evropě.

Bohatá výzdoba provedená v měkké spongilitové opuce bývá pro svou krásu přirovnávána k plastické krajce a svědčí o tom, že si biskup pro tuto práci přivedl specializované kameníky z oblasti Porýní, s jejichž díly se seznámil během svých diplomatických cest.

Jindřich Zdík založil v Olomouci také skriptorium, které mělo za úkol vybavit novou katedrálu potřebnými knihami. V něm působili dva malíři, Hildebert a jeho pomocník Everwin, kteří představují v dějinách českého výtvarného umění pivní jménem známé umělce.

Mezi rukopisy vzniklými ve skriptoriu vynikají bohatě iluminované kodexy De civitate Dei sv. Augustina a Olomoucký kolektář, dříve zvaný Horologium olomoucké, který byl uloupen během švédské okupace Olomouce v 17. století a nyní je chován v Královské knihovně ve Stockholmu.

detail pamětní desky

(autor: Jana Hrbáčková, Jindřich Zdík, Olomoucký biskup uprostřed Evropy)


Seznam obcí a osad sepsaných v listině Jindřicha Zdíka

Dub, Biskupice, Tučapy, Nemilany jedno popluží, Tázaly, Věrovany, Brodek, Nenakonice, Držovice, Žárovice, Medlovice, Hlubočany, Rostěnice, Nemojany, Dědice, Koválovice, Zvěstovice, Vladinice, Želé, Dobrochov, Vyškov, Studenec, Smržice, Čechy, Rataje, Loučany, Ptení, Podivice, Ohrozím, Oplocany, Lazníky, Výčapy (?), Střelice, Huzová, Molkov, Žerotín, Topolany, Roscuticih, Bystročice, Hluchov, Řepčín, Újezd, Smržice, Drnovice, Bolelouc, Žadlovice, CholinaI, Pěnčice, Kladeruby, Služín, Medlov, Myslichovice, Olšany, Třepčín, Blansko s Rájcem, Náměšť polovina, Dobratin, Choryň, Koválovice.

Holešov, Nedvězí, Sebeh, Slavonín, Haňovice celé, Mladějovice, Topolany, Drozdov, Kladeruby, Bulkovany, Brodek, Dražovice, Samotíšky, Prostějov, Soberazi, HněvotínI, Varhošť, Přaslavice, Hnojice, Lužice, Mohelnice, Bobrounici, Brumovice, Vítonice, Lutotín, Unčín (nebo Unčice), Drozdovice, Uhřičice, Náměšť predium Cistomira, Siuanici, Loštice, Křečkovice s alodiem na dvě popluží.

Dlúhonice, Tučapy, Újezd, Moštěnice, Tersaleh (?), Pačetluky, Zahnašovice, Probice, Roštění, Kostelec, Tlumačov, Tečovice, Otrokovice, Turovice, Kladeruby, Páčlavice, Břest, Pařezovice, Kunkovice, Glupcicih, Biškovice, Litenčice, Roscuticih (?), Čerčín, Nesovice, Hlubočany, Srbce, Rohozdec.

Biskup Jan koupil od knížete Oty dvory Kroměříž, ke kterému patří Lobodice, Zazane, Těšice, Zámrsky, Němectice, Milotice, Bicouici (?), Melice, Dlúhonice, Nedakonice, Oujezdec, Zazas, Těšice, a Šitbořice, k němuž náleží Počenice celé, Sbizlau (?), Čáslavice či Čeložnice, Pretoci, Rohozec.

Jarohněvice, Kostelec, Žadovice, Veligrad, Prakšice, Biskupice a další dvoje Biskupice, Zablacah, Nětčice, Stříbrníce, Tučapy, Prestaz, Kostelany, Cetechovice, Žera vice V, Divoký, Soběchleby, Ohništkovice, Lubná, Kvasice, Bělov, Hysle, Vazile, Ořechov, Uh. Brod, Ořechov, Opatovice, Mladotice, Sobnouo, Ondratice, Lubná, Hoštice.

Opatovice, Želetice, Strážovice, Nikolčice či Mikulčice, Boleradice, Křižanovice V, Ostrovánky V, Sobůlky, Věteřov, Hrastouicih, Černíkovice, Přestavlky, Kapřiště, RašoviceI, Honouici, Sobebruzi, Neraditi, Dambořice, Ratíškovice.

Modřice, Biskupice, Bojkovice, Korolupy, Blažovice, Velešovice, Lovčičky, Milovice, Těšany, Veligrad, Zatčany, Bošovice, Oujezd.

Biskupice, Jackov, Plešice, Sovolusky (?), Šanov, In Gradec (Hrádek), Martinice, Hrušovany, Prusy, Dobřínsko, Černín, Mašovice od knížete Konráda (patrně. Znojemského).


Novověk

Od roku 1222 patří obec ke kvasickému panství - pánům Benešovcům. Naše obec je od těch dob spjata s Kvasicemi.

Až do roku 1928 se v obci nacházela listina z doby Přemysla Otakara II.,v níž se ukládala povinnost budovat město Uherské Hradiště, které bylo dostavěno r.1257. Listina byla zapůjčena na národopisnou a hospodářskou výstavu v roce 1928 do Kroměříže a do obce se již nevrátila.

Od čeho je odvozen název obce není známo. Ves tohoto jména je jediná v ČR. V písemných pramenech nacházíme názvy obce: 1376 Bielowitz, 1406 a 1415 Byelov, 1437 Bylov, 1446 in Bielkově, Bielov.

Lid se živil polním hospodářstvím a hlavně chovem dobytka, který pásl na lukách a lesních mýtinách. Za to musel platit vrchnosti penězi, obilím a drůbeží. Za užívání luk se obec zavázala platit 10 zl., 6kr. a 23 slepic 38 měřic ovsa a kromě toho 30 dní pracovat v lese při těžbě dřeva.

Mýcení lesů a příprava orné půdy byla tehdy jednou z hlavních prací. Původně měli lidé možnost takto získané půdy užívat pro sebe. Vrchnost brzy přišla na tuto výhodu a začala jí využívat pro sebe.

Když byla založena osada Žlutava, bělovským ubylo pastvy což bylo příčinou táhlých sporů mezi vrchností kvasickou a napajedelskou.

Roku 1693 bělovští občané podali stížnost v níž upozorňují, že vrchnost jim přidává roboty a zakázala jim pásti na pozemcích, kde dnes stojí obec Žlutava a Nová dědina. Takové žaloby však nepomáhaly a lidé museli dělat co vrchnost nařídila.

Před třicetiletou válkou bylo v Bělově 19 selských usedlostí, z toho 14 pololánů a 5 podsedků. Roku 1750 bylo 11 sedláků a 5 podsedků. V roce 1771 bylo v obci 262 obyvatel, v roce 1790 ve 47 domech 282 obyvatel.

Nejvíce obyvatel žilo v obci roku 1921 a to 458. V posledních letech občanů i domků pomalu přibývá, v roce 2002 bylo v obci 121 domků a 250 obyvatel.

Na úřední věci se dávala obecní pečeť. Pečeť byla kovová a pečetilo se do pečetního vosku. Vypadalo takto: na kruhové pečeti bylo orací rádlo s jedním levým kolečkem se dvěma držadly. Na obloze 4 (5) hvězd se sluncem. Kolem dokola byl nápis: Obec dědina Bielov 1748. Později bylo kovové razítko nahrazeno gumovým, kulatým, které mělo jen rádlo bez hvězd a slunce. Námět současného znaku a praporu obce vychází z první obecní pečetě.

K různým pochůzkám měla obec svého obecního sluhu, který byl zároveň bezpečnostním orgánem. Na starosti měl obecního býka a zvonění. Rychtář měl neomezenou moc a byl zodpovědný jen vrchnosti, měl zájem o svůj prospěch víc než o prospěch obce.


Z hlediska jazykového patří Bělov k oblasti nářečí moravsko-slovenských a to k okrajovému typu tzv. nářečí dolských. V současné době nářečí mizí a jejich hranice se rozplývají vlivem škol a stěhování obyvatel.

Z hlediska folkloristického je obec poslední hanáckou obcí. I když se bělovský kroj nedochoval říká se,že byl hanácký. Také si říkáme „podhoráci“.

Po zavedení povinné školní docházky v roce 1868 chodili naši žáci do Kvasic, tam byla škola u fary vybudována již roku 1656. V obci byla zřízena škola v roce 1882, byla jednotřídní a hned v prvním roce ji navštěvovalo 72 žáků. V roce 1919 byla zřízena škola dvojtřídní. Vyučování trvalo až do roku 1978, kdy byla ve Kvasicích otevřena nová škola. Děti navštěvují základní školu ve Kvasicích nebo v Otrokovicích.

Hostinec obec neměla, šenk byl v domě č.p.20 od roku 1860. Později v domě č.p.48, ve kterém setrval až do poloviny devadesátých let, kdy po restituci budovy byl uzavřen. V současné době probíhají přípravy ke znovuotevření pohostinství opět v domě č.p. 48.

Obchod obec vybudovala v akci „Z“ v letech 1986-89 a v součastné době je v majetku obce a je dostačující se sortimentem smíšeného zboží.

Do obce dojíždí jednou za tři týdny vždy na jeden den holička. Ve středu obce je vybudováno výletiště s tanečním parketem, pódiem pro muzikanty, se zázemím a krytý menší sál s klubovnou (obecní areál) s dětským hřištěm.

Zvonice na návsi pochází z roku 1775.

Roku 1895 založen čtenářský spolek Svatopluk, měl vlastní knihovnu, která existuje dodneška. Spolek Svatopluk byl významnou osvětovou složkou zrušenou v roce 1950.

Sbor dobrovolných hasičů založen v roce 1926, složka činná v obci stále, v posledních letech úspěšná i v požárním sportu. V roce 2000 obec zakoupila starší vozidlo Š 706 s cisternovou nástavbou.

Tělovýchovná jednota Sokol trvala pouze mezi léty 1925-27 a pobočka kvasického Orla v letech 1936-40.

Telefon zaveden do obce v roce 1931, v polovině devadesátých let provedeny kompletní telefonní kabelové rozvody obcí. Elektrifikace až v roce 1938. Vodovod obec vybudovala v první polovině devadesátých let.

pomník

Pomník padlým z I. světové války nechali zbudovat Baťovci v roce 1937. 17 našich občanů se domů nevrátilo. Rumunským vojákům padlých při osvobozovacích bojích obce na konci II. světové války vystavěn pomník v roce 1981 radou MNV. Ze 33 mužů nasazených během II. světové války v letech 1940-45 v Rakousku a Německu se nevrátili dva muži.

Převrat v roce 1918 se odbyl klidně. Lidé věřili v novou budoucnost svobodného života, ale velmi brzy z nadšení vystřízlivěli, ve volbách 1929 získala komunistická strana 8 hlasů.

V době hospodářské krize 1929-32 se pořádalo v obci 13 tanečních zábav a výletů, hrálo se přes zimu divadlo.


kombajny

Před lety převážně zemědělská obec, nyní pracují v zemědělském družstvu pouze 4 lidé. Zemědělství bylo u nás v obci dost pokrokové díky příkladům z velkostatků ve Kvasicích – panský dvůr Thunů a velkostatek Proskovců.

První secí stroj v obci se objevil kolem roku 1900 značky Lorenz-Kroměříž.Žací stroj v roce 1910, žentourová mlátička byla v obci již v roce 1890 a parní stroj mlátičky roku 1909. Zakoupen podílnicky a i s mlátičkou pracoval do roku 1947, poté nahrazen elektrickým motorem.

Vyorávač brambor měl premiéru v obci roku 1925 a vyorávač řepy roku 1935.

Benzinové motory se dostaly do obce v roce 1933, kdy si je pořídilo 6 hospodářů a vozy na gumových kolech se objevily za války.

Rozvojem Baťových závodů ve Zlíně a Otrokovicích nacházeli naši občané obživu v těchto závodech i jiných podnicích v okolí. V roce 1929 začal jezdit autobus s dělníky do Zlína, po roce 1934 byl zrušen, vyrostla bližší pracoviště v Otrokovicích – Bahňáku.

Obec svojí polohou 3 km do města Otrokovice získává na významu pro výstavbu rodinných domků.

V roce 2011 byl dobudován do obce rozvod plynu.

Z inženýrských sítí není vybudována pouze centrální čistírna odpadních vod.

malá vodní elektrárna

Díky reformě veřejné správy je Bělov přičleněn k pověřenému městu Otrokovice.

V katastru obce se nachází vodní dílo – jez na řece Moravě a malá vodní elektrárna. V dlouhodobějším horizontu se uvažuje o splavnění řeky a na pravém břehu u jezu s vybudováním zdymadla.

V obci je v současné době 55 živnostníků.


Symbolika obce Bělov

Vlajka obce Bělov

Právo užívat vlajku obci Bělov udělil předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 18.6.2003. Číslo rozhodnutí: 23

Popis vlajky: List vlajky Bělova tvoří tři vodorovné pruhy, bílý, modrý a bílý, přes které je ve střední části položen svislý červený pruh široký jednu třetinu délky listu. V červeném pruhu je žluté slunce, bílá radlice hrotem k žerďovému okraji a ostřím k dolnímu okraji s modrou šesticípou hvězdou a půlměsíc s tváří cípy obrácenými k hornímu okraji. Poměr šířky k délce listu je 2:3.

prapor

Znak obce Bělov

Právo užívat znak obci Bělov udělil předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 18.6.2003. Číslo rozhodnutí: 23

Popis znaku: Polcený štít, kde v pravém červeném poli jsou pod sebou zlaté slunce s tváří, stříbrná položená radlice s modrou hvězdou a zlatý stoupající půlměsíc s tváří, levé pole třikrát stříbrno-modře dělené.

znak

Kroj

Základ Bělovského kroje je hanácký. Kroje byly dvoje - sváteční a všední. Lišili se zdobností. Na nohou nosili leštěné holínkovice, kalhoty červené, širší, sváteční měly šněrování po stranách. Pásek, který držel kalhoty byl vyšit brky (peřím). Pásy směli nosit až pacholci. Košile byly z tenkého plátna, bez náprsenek, se šněrovacím rozparkem na prsou (šněrování na tkaničky), na rukávech a u límců vyšívané černou nití. Vestu zastupoval lajdík, frydka zelené nebo modré barvy s řadou ozdobných skleněných barevných knoflíčků. Za chladného počasí se na lajdík flanerku. Na hlavě se nosily černé plstěné široké klobouky na způsob talíře. Svobodní nosili klobouky opentlené stuhami. V zimě se nosily čepice. K ženskému kroji se nedochovaly žádné informace.


Starostové:

Z pramenů, které našel učitel Chrastina uvádí: Rok 1756 – Fabián Brázdil, 1774 – Matěj Galatík, 1775 –Fabián Brázdil, 1777 – Jan Novotný, 1858 – Martin Štěbra, 1874 – Tomáš Droběna, 1897 – Vincenc Daněk, 1900 – Josef Brázdil, 1903 – František Novotný, 1906 – Jan Daněk, 1931 – Antonín Novotný, 1932 – František Janiš, 1942 – František Novotný č.6, 1943 – Petr Řezníček, 1945 – Alois Pánek, Vilém Janík, 1946 – Václav Štěbra, 1958 – František Samsonek, 1964 – Josef Kotásek, 1976 – Ing.Miroslav Klvač, 1986 – Eduard Švec, 1998 – Vladimír Kadlčík, 2002 – Jiří Přecechtěl.

zapsal: František Ševčík, kronikář obce, 2003
aktualizováno: Marek Přecechtěl, 2016