Proč je důležité to tam pořádně kopnout

Na stolech nachystané malé štamprlky a archy pro hodnocení vzorků alkoholu s tužkami k zapisování. Tlačenka, klobásy, sýr, okurky, pečené a vařené maso, aby bylo čím alkohol projídat. A hlavně: osmdesát lahví se slivovicí, označených jen startovním číslem. Tak byl připravený prostor restaurace v Bělově na Otrokovicku, kde se v sobotu konal tradiční košt slivovice.

Pro jistotu jsem se odhodlal kvůli možnosti nezávislého pozorování zůstat pro tento večer abstinentem. Nebyl jsem si totiž jistý, zda se po mnoha vypitých vzorcích slivovice dá napsat reportáž.

„Pojďte, najdu vám místo,“ vítá mě duchovní otec a hlavní organizátor tradiční bělovské akce Rostislav Galatík. Jsem s ním domluvený předem. Jinak bych volnou židli v sále našel těžko.

Mastné si dáme
Košt začínal před lety v asi třiceti lidech s nějakými dvaceti vzorky slivovice u jednoho stolu, se od té doby hodně rozrostl. Sjíždějí se na něj lidé z blízkého i vzdáleného okolí. Asi stotřicetihlavý dav se kolem 16 hodiny rychle souká do prostor restaurace, sotva jde projít. Odkládáme kabáty a usedáme na místo.

„Mastné si dáme,“ slyším od sousedů u našeho stolu, jak se chystají ještě před roznosem prvních slivovic. Všichni u našeho stolu mají před sebou modré stužky, a také papíry pro hodnocení jsou modré. Další jsou zase vybaveni pomůckami v barvě žlutá, červená či zelená.

Košt zahajuje a všichni se dovídají, proč. „Jsou čtyři skupiny. Každá hodnotí čtvrtinu soutěžních pálenek. Do finále postoupí z každé skupiny tři nejlepší a jeden nejhorší vzorek,“ vysvětluje Galatík.

Zatímco mí spolusedící se pouští do zkoušení slivovic, objednávám si nealkopivo. „Nepij, řídíš,“ dobírá si mě jeden z mužů u stolu.

Mezi stoly začínají procházet ženy, které se ujaly role servírek. „Toto je čtrnáctka,“ hlásí jedna z nich. „Vzorek číslo deset,“ informuje jiná další hosty. Testování začíná.

Počtvrté už je tu Zdeněk Válek ze Zlína. „Vloni jsem skončil dokonce druhý. Ne že bych svoji slivovici poznal, ale ohodnotil jsem ji, jak jsem si pak podle výsledků dohledal, velice dobře,“ říká.

„To se nedá, dobrá se pozná vždycky,“ přizvukuje další z mužů u stolu.

Servírky mají co dělat, aby rychle nalévaly degustátorům štamprlky. „Je tu hodně lidí, takže se musíme celkem ohánět. Všichni ale chtějí nalívat spíš míň, aby dlouho vydrželi. Chodí nás osm. Občas se i rozlije, ale jen kapka,“ tvrdí obsluhující Lenka Daňková.

„Všeci si myslí, že na koštu se dá opít, ale během koštu ne. Pak až se dopíjí zbytky vzorků a je volný program, tak to pravda u některých dopadá jinak,“ doplňuje ji pořadatel Galatík

Podle starosty Jiřího Přecechtěla je tradiční košt .velkou společenskou událostí. „Sejde se vždycky spousta lidí. Pro obec to hodně znamená,“ říká.

Sám se do koštu, který obce podporuje, zapojil od začátku. „Na prvním ročníku tu bylo jen třicet lidí a patnáct vzorků. To se nedá srovnat,“ dodal.

Na košt dorazila i René Slavíková ze Žlutavy. „Taky u nás míváme košt, ale tady je to ještě povedenější,“ pochvaluje si během hodnocení vzorků.

Třetina žen, zbytek chlapi
Degustátorek je v sále tak třetina, zbytek jsou muži. „Slivovička je tu chutná. Manžel dal i náš vzorek, tak jsem zvědavá, jak dopadneme,“ říká Slavíková.

Z nedaleké Nové Dědiny dorazila Bohunka Brázdilová. Ta mi ale udělala radost, protože abstinuje, jako já.

„Vůbec nepiju, jsem totiž tady jako řidička, dovezla jsem ostatní. Ale budu se bavit i bez toho. Koštuju taky, ale to dobré jídlo, které tu nachystali,“ říká spokojeně.

Lidé, kteří narozdíl od nás dvou vzorky zkouší, často v kombinaci s vínem či pivem, začínají být postupně přeci jen mírně rozjaření.

Někteří z ochutnávajících do sebe lámou štamprle s velkým gustem a rychlostí a mám dojem, že přibývá už i těch, kteří si nechají nalévat rozhodně více než jen na dno. „Je důležité to tam pořádně kopnout,“ vysvětluje svůj záklon při konzumaci slivovice pán sedící opodál. Prý je to nutné, aby se lihovina dostala dobře na všechny chuťové pohárky.

„Letos mi připadá v pozadí taková sladší,“ říká další z místních Milan Hladil. „Je to asi dvacet vzorků, takže se musí dávat jen trochu, jinak by byl drak. Propíjím vodou, abych měl čistou chuť, musí se ale projídat sýrem,“ přiblížl svůj recept na správnou degustaci Hladil.

Mezi hodnocením jsou i pauzy a lidé debatují o slivovici i o dalších věcech. Někteří zase zamíží na toaletu či jsi jsou zapálit. A jsou tu další vzorky…

„Po těch malých dávkách to trošku stoupá do hlavy,“ říká mi kolegyně u stolu Anna Novotná.

Blíží se sedmá hodiny a porota hodnotí základní část a čeká se na finále. Mezitím se servíruje čerstvě uvařené maso připravené v polní kuchyni před restaurací.

Finále začíná, a servírky znovu roznášejí vzorky. Polovina stolů teď hodnotí prvních osm postupujících, druhá zbytek. Mezitím prochází pořadatel Galatík po sále se slepeckou bílou holí a černými brýlemi v ruce.

„To je vaše velikost, ty brýle, ne,“ popichuje přítomné, kteří dali do soutěže svůj vzorek pálenky. „To je cena pro posledního. Takové varování, jak se dá po špadné pálence dopadnout,“ vysvětluje.

Eéé, brrr, ne každá je dobrá
Že jsou ve finále kromě šestnácti kvalitních slivovic i čtyři nejhorší, je snadno poznat na ochutnávajících.

„Ééé, brrr,“ slyším jednoho z degustátorů u sousedního stolu. Zkřivil se mu úsměv na tváři a hned vylívá zbytek panáka do prázdného kelímku před sebou. Chlapík vedle nějdělá to samé. Po asi hodině finálového hodnocení je hotovo. A jak to dopadlo?

Nejhorší pálenku měl Alois Daněk, nejlepší Vlastislav Kozojed z Bělova. „Jsem šťastný, že jsme to po asi čtyřech letech ostatním obcím konečně natřeli po asi čtyřech letech,“ svěřil se Kozojed. „Hlavní je nedávat do kvasu špatné švestky a sbírat je s láskou. Určitě jde i o pálenici, já pálil v Kvasicích,“ vysvětluje čerstvý držitel keramického talíře, který byl hlavní cenou pro vítěze.

Hlavní část programu končí. Většina lidí tu rozhodně není opilá. Otázka je, jak jim bude ráno, pokud budou v zábavě a konzumaci pokračovat. Určitě taky podle toho, kterou slivovici si dají.

Přijíždím domů a když otevřu lednici, zahlédnu v ní průhlednou láhev slivovice. „Uspěla by v soutěži,“ říkám si. „Můžu to příští rok zkusit, třeba v Bělově…“

autor: Nikola Synek
převzato: denik.cz