Přednáška: Z Gdaňska domů, hezky pěšky

V pátek 29. října proběhla v prostorách OÚ Bělov přednáška Jiřího Holuba o pěší cestě z Gdaňska domů (Žlutava 113). Zúčastnilo se kolem 40 občanů a návštěvníků obce.

Z cestopisu (Otrokovické noviny 2020, leden, autor: Jiří Holub)

Je neděle 1. září 2019, těsně před desátou ráno nasedám v Otrokovicích do vlaku a bez přestupování před 19. hodinou vystupuji v Gdaňsku. Cesta je dlouhá a vede přes Varšavu, okolo Malborku, a tak v duchu probírám své předchozí výšlapy do Prahy, z Pradědu na Sněžku a dál na Říp. Z Liberce po západní hranici přes Aš do Mariánských Lázní, do Plzně, do Košic, z Užhorodu domů a teď z Gdaňska.

Vystupuji v Gdaňsku, vedro a dusno jsem tady na severu nečekal, lidé poposedávají v hospůdkách, nádherný střed města, hledám ubytování, v penzionu vše neosobní. Vyťukám na dveřích PIN, dveře se otevřou, platba odešla bankou, nikdo nikde.

V noci bouřka, vzduch se pročistí a ráno začíná můj pochod směr Tczew. Za městem rozlehlé jabloňové sady, Poláci jsou jedni z největších pěstitelů jablek v Evropě. Později jdu okolo polí s petrželí, malinami, jahodami, rajčaty, fazolemi, dýněmi, tabákem, prostě v Polsku pěstují to, co se jí a ne to, co se lije do nádrží. Sever Polska není zdaleka tak osídlen jako naše republika, trochu mi to připomíná některé části Kanady, kde jsou farmy od sebe na kilometry. Zkusil jsem na malé benzinové pumpě koupit kávu, ale pán mi lakonicky odpověděl: „My máme benzin, naftu a plyn“. Dál na jihu jsou benzinky, na které jsme zvyklí a které máme trochu jako supermarket dohromady s restaurací. Na rozdíl od nás jsem několikrát na benzince spal, protože součástí pumpy byl i malý penzion. Sem tam míjím malý obchůdek, kde dostanete všechno, co je opravdu k životu potřeba. Ochotná prodavačka, kde je ti Poláci berou, mi na požádání uvaří kafe, u nás tomu říkáme turek, v Polsku zalévané, jenom ten poměr 50 % káva, 50 % voda byl opravdu povzbuzující. Potil jsem se ještě 10 kilometrů.

U těchto obchůdků je vždy malé venkovní posezení. U jednoho potkávám muže šlachovitých rysů, jak pije pivo opřený o kolo s dvěma velkými pytli. Dáváme se do řeči.

Vypráví mi, že byl koupit chleba na týden pro jejich farmu, to byly ty dva pytle, že je sucho, že v tomto kraji moc práce není a skoro každá rodina má někoho, kdo pracuje v zahraničí. Chvilkami jsem mu nerozuměl, a tak jsem se vyptával a on mi řekl, že nevadí, že nerozumím, protože dělá na farmě s hluchoněmým. Nabídl mi, že se budeme dorozumívat pomocí rukou. A tak jsme tam mleli a mávali rukama asi půl hodiny. Dopili jsme, podal mi ruku tvrdou jak z kamene a každý jsme šli po svých.

V malých městech procházím trhy, kde se prodává úplně všechno. Babička má na pultu několik kelímků s malinami, ale také tam koupíte jídlo, oblečení, nové i staré věci. Nikde nevidím pokladnu a EET je zde úplně cizí slovo.

V Chelmu hledám objednaný penzion One room. K mému překvapení však nikdo o něm neslyšel. Nakonec se mi podařilo zjistit, že to stará osmdesátiletá paní pronajímá jeden malý pokojík s umyvadlem a záchodkem. Osprchovat mě pozve k sobě do bytu, potom uvaří kafe, nabídne buchty, zjistím, že mluví několika jazyky, projela půl světa. Se svým malým důchodem bojuje po svém, pronajímá přes booking pokoj a nestěžuje si a nechodí pro sociální dávky. Skvělá žena.

Další má cesta vede Toruní, kde mě provází déšť. Město je po sobotních oslavách v úklidu, centrum opět nádherné. Cesty jsou prázdné, obchody jsou každou neděli zavřené, lidé jdou do kostela.

V Gnieznu si po 300 km dávám den volna. Slunko svítí, nádherné historické městečko, spousta církevních staveb, většinou cihlových. Procházím městem, kupuju si nové boty, protože ty mé se už začaly rozpadat. Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykl na zdejší krajinu. Nekonečné roviny střídají ještě delší roviny a nakonec jsem si namluvil, že je to bezva, protože až přijdu na konec této roviny, mám 5 km za sebou.

V polských městech je hodně bronzových soch, a to nejen postav lidí, ale i sochy zvířecí. Ve Wroclawi je sousoší stádečka domácích zvířat, které nechali zhotovit „Vděční strávníci“, jak jsem se dočetl na cedulce, v Dolsku je na náměstí bronzová koza, která zachránila městečko v minulosti od hladu, potkal jsem několik zubrů, mnoho soch spojených s válečnými událostmi, s odbojem, hodně církevních soch, mezi nimiž jsou nejčastější sochy papeže Jana Pavla II. a další.

Před Poznaní velké Maltaňskie jezero, veslařský areál, posilovny, venkovní zábavní park, bronzové sochy význačných osobností i sochy z písku. Střed města je historický, opravený, plný lidí, prostě nádhera. Velká část Polska má půdu písečného charakteru. Cesty lesem připomínají procházku po pláži, písek místy „vytéká“ až na silnice. Cestou míjím dálnice, hezké, nové, bez kolon aut a oplocené.

Turistické značení je horší než naše, které je jedno z nejlepších v Evropě. To polské mi přinášelo nejedno překvapení. Přivedlo mě třeba k dvoumetrovému plotu dálnice a pokračovalo za ní. Ještě že jsem kousek dál našel nějaký kanál pod dálnicí a tím se protáhl na druhou stranu. Nebo mě dovedlo do bažin, tam cedulka, že tu žijí vzácní ptáci a dál nic. Tuto celou cestu jsem absolvoval podle aplikace Mapy.cz a ta naštěstí funguje skvěle. Dvacátý den přicházím do Wroclawi, můj druhý den volna, prošmejdíme se ženou, která sem přijela vlakem, město. Starobylé náměstí, množství historických staveb, soch, okolo stovky sošek trpaslíků, které jsou rozesety po celém městě. Ve městě je také jedno z nejstarších zoo v Evropě. Zkrátka jedna nádhera střídá druhou. Setkáváme se s manželi Borowskými ze Slezské Středy, se kterými jsme organizovali výměnnou výstavu otrokovických výtvarníků. Příjemný, krásný den.

Za Wroclawí se začínají objevovat kopečky, což mi po třech dnech rovin připadá jako zjevení. V Bardu spím na statku, který provozuje mladá rodina s rodiči a malými dětmi. Všichni tam makají, statek pospravovaný, paní usměvavá, vaří mi večeři, psi sedí a čekají, co jim dám. Cítím se moc příjemně, ale jak to na těchto cestách bývá, ráno musím dál, i když bych rád pobyl.

Za lázeňským městečkem Ladek Zdroj se už Jeseníky hlásí o slovo, v Kladském průsmyku přecházím státní hranici a jsem doma. Jdu směrem do Starého Města, dobytčí ohrady, setkání s býkem z očí do očí, tentokrát to vyšlo, nechal mě jít. Další den do Šumperku. Prší, hory se zahalí do mlhy, je nevlídno. Před Šumperkem v lese Andělárium, sochy andělů, potom pohádkový les s jinými dřevěnými objekty.

Do Mohelnice za mnou přijeli mí synové Jirka a Kamil, tři měsíce jsme se neviděli, pracovali na Islandu, a další den jdeme spolu do Olomouce chráněnou krajinnou oblastí Litovelské Pomoraví. Moc pěkný kus krajiny. Kluci odjíždí vlakem a risknu další den spojit dvě etapy a jdu z Olomouce až domů. Kruh se uzavírá, jdu po nekonečných rovinách k Tovačovu přes Kojetín, Kroměříž domů. Je skoro půlnoc a po měsíci jsem zase šťastně doma.